Protože často slýchám, že průchod do jiného časoprostoru je místy fikace, přináším hudební historky, jejíchž pomocí Vás odvedu do jiného časoprostoru, aniž byste museli vstát ze židle. Samozřejmě, musíte bezuzdně povolit uzdu fantazii. Chce to trochu cviku. Také musíte mít tolerantní fantazii na to, abyste si na místo mne představili hudebníka s nepokřivenými a cvičenými prsty, an bezchybně hrá, aby Vás vady nestrčily zpět domů do křesla.
Abych Vás mohl časoprostorem bezproblémově převést, najděte si chvíli klidu, přečtěte si, co se asi v příběhu odehraje, zavřete oči, historku pusťte a zkuste se do ní ponořit. Když se Vám podaří první dvě, pak se určitě projdete i podzemním časoprostorem. (Rozhodně si nepouštějte historky na chrchláku – to pak nefunguje.)
Tak pozor, historka první – RÁNO.
- Spáč ještě chrní, zvolna oddychuje, a ještě nad ránem mu proletí přes spánky i maličký sen.
- Ještě zhluboka oddechne, ale už pocítil své ztuhlé tělo, už se protahuje a zívá ….
- A hle! Venku už vesele hulákají ptáci, tak šup z postele!
- Mozek ještě neřeší starosti, každodenní ranní rituál je jednoduchý. Hup, pšuk, cvrk, šplích!
- Jenže to už se začíná probouzet i mrcha mozek a posílá všelijaké signály a malé testíky k zamyšlení, jako, co dnes mám vlastně udělat, na co nesmím zapomenout – šup-dotaz, lup-odpověz.
- Rutinní každodenní rébusy vyřešeny a hurá ven! A už jsem v prachu…
Historka druhá – SETKÁNÍ V DEŠTI
- Stojíte v městském parku pod stromem, jemně mrholí, ze stromů kape. V hlavě úplně prázdno. Bezmyšlenkovitě čubrníte na poloprázdnou ulici. Čas vás nezajímá.
- Ale, kurňa! Kdo to tam jde po chodníku? No, není to náhodou … ? A rozeběhnete se k té postavě.
- Ahóóój! No, člověče to snad není možné. To jsem rád, že tě zas vidím! Po tak dlouhé době! No, to je báječné. Vzpomínáš? Jasně! No, to byly časy. Bóže, to byly časy! Nádhera! To jsme si užívali. Krása.
- A co ten?
- Jo, to nevíš, co se stalo?
- Jejda, to je mi líto. To jsem nevěděl. Ach, jo.
- No, co už se dá dělat. Takový je život. Jsem rád, že jsem tě zase viděl!
- Tak zas někdy! Ahoj, ahój!
Historka třetí – PODZEMÍ
- Opatrně a trochu s obavami vstupujeme pod zem do tmy.
- Šok – ztráta půdy pod nohama – temný prostor.
- Ticho, jen kapání vody – nutno se rozkoukat.
- Velmi pomalu se vydáváme do otevírajících se podzemních prostor – chvílemi připomínají velebné šero chrámu.
- Spleť dutin, dobývek, sálů a chodeb dovrchních i úpadních – ani nelze dohlédnout na dno hlubiny zříceného kamenopádu.
- Kolem jiskří minerály všech barev a tvarů. Jejich jemná, ale naléhavá píseň chce něco důležitého říci. Nedokážeme se ale ještě soustředit a smysl uniká.
- Opět spletitost podzemí. Jakoby z dávných temnot zněla práce starých důlních strojů, chvíli se blíží a v hloubi zaniká.
- Když v tom náhle něco probleskne po stropě chodby – odraz nějakého pohybu za ohybem chodby. A opět další pablesk.
- Vodní hladina. Podzemní řeka láká: Poplujeme spolu!
- Znovu se zanořit do uplynulé řeky života – to je lákavé. Plavba jak ve snu. Náhle silný proud, podzemní sifon a šplouch na břeh. Poslední pozdrav a rozloučení.
- Krátký pocit prázdnoty.
- Nutno se belhat dál do spletitého labyrintu podzemí.
- A hle! Tam, vysoko nahoře ve stropě sálu východ. Světlo z vrcholu dobývky tiše padá kamsi do hlubiny dolu …
- Divoký a zuřivý běh po balvanech vzhůru ke světlu.
- Opět se ozývá píseň minerálů – co to stále opakuje? Aha! Už chápu! „Veškeré kvaltování toliko pro hovada dobré jest!“
- K cíli zvolna, pokorně, tiše a s úsměvem. Ty tam jsou bolesti a problémy. Vzhůru pomalu, snadno, zlehka a klidně. Samo tě to k východu nadnese – prozářený otvor – šup!
Tak co? Zvládli jste to?
(Záznam Romanovy brnkačky zaznamenal a do poslouchatelné podoby upravil Karel Začal)